Nová říše - 18. - 20. dynastie

1550 – 1070 př. Kr. A Ra spatřil Egypt ve světle své tváře na výsluní dějin, jehož slávě se již nikdy nikdo nedokázal přiblížit

Egypt, jak jej známe dnes, chrámy, obelisky, pylony. To je Nová říše, zlatá éra egyptských dějin, kdy byla země hlavní mocností známého světa, kdy povstaly nejkrásnější a nejkolosálnější stavby všech dob, kdy nejslavnější z faraónů psali dějiny světa a dokázali již před třemi tisíci lety dokonalost lidského vědění a umu.

Osmnáctá dynastie vládla od roku 1550 do roku 1070 př. Kr. Toto období egyptských dějin je obecně nejznámější a beletristicky i vědecky nejvíce zpracováno, díky několika výrazným postavám na trůnu a díky četným archeologickým nálezům a památkám. Je to historicky nejzajímavější část egyptských dějin. Obrovský rozmach kultu boha Amona - do té doby pouze místního Thébského boha. Obrovský hospodářský rozmach a jeden z uměleckých vrcholů dějin. Konec pohřbíváni do pyramid. Na trůnu se vystřídalo čtrnáct panovníků, a to: Ahmóse I., Amenhoten I., Thutmóse I. a II., královna Hatšepsovet, Thutmóse III. Amenhotep II., Thutmóse IV., Amenhoten III., a IV. (Achnaton), Smenchkaré, Tutanchaton (Tutanchámon), Aje a Haremheb.

První panovník dynastie Ahmose I. po vyhnání Hyksósů provedl rozsáhlé reformy státního aparátu a v krátké době obnovil hospodářskou stabilitu a prosperitu země. Vytvořil silnou armádu, do které podle hyksóského vzoru zavedl válečnou vozbu. S touto armádou znovu připojil k říši Núbii a na severu pronikl až po Syrské území. Ve válečných výpravách pokračovali i jeho tři nástupci. Pátým panovníkem byla královna Hatšepsovet, která neválčila, ale zato navazovala obchodní styky s blízkými i dalekými zeměmi. Podél dochovaných zpráv byla za její vlády podniknuta obchodní výprava až do Somálska. Její nástupce Thutmóse III. se vrátil k praxi válečných výbojů a stal se největším dobyvatelem v historii Egypta. Za jeho vlády se říše rozkládala od čtvrtého nilského kataraktu až po Eufrat v dnešní Sýrii a Iráku a na území Libye. Jeho nástupci dokázali tuto říši udržet, přestože proti ní vyvstali dva mocní nepřátelé na území Malé Asie, Mitanci a Chetité. Thutmóse IV. zlikvidoval jedno z nebezpečí mírovou cestou - svatba s dcerou Mitanského krále. Chetité však přes několik utrpěných porážek a mírovou smlouvou uzavřenou s Amnhotem IV. zůstali trvalou hrozbou Egypta. Za vlády Amnehotepa IV. došlo v zemi k vnitřní krizi. Amonovi kněží se nespokojovali s dosaženou mocí a snažili se získat absolutní moc i nad samotným panovníkem. To vedlo ke konfliktu, který panovník řešil zabavením majetků patřících kněžstvu boha Amóna a úplným zrušením a zákazem kultu. Sám potom zavedl uctívání boha Atona, založené na staroegyptském kultu uctívání slunce, změnil své jméno na Achnaton a přesídlil do nově vybudovaného města Achetatonu (u Tell El Amarny). Jeho reformy však neměly dlouhého trvání. Kněží boha Amona se nevzdali a po jeho smrti znovu zasáhli do osudů země. Zřejmě dokázali urychlit odchod Achnatonova nástupce Smenchkarého, který zemřel za nejasných okolností po dvou letech vlády. Následující panovník, nezletilý Tutanchaton, opět obnovil kult Amona, přesídlil do Vesétu a změnil své jméno na Tutanchámon. Přesto vládl velice krátce, stejně jako jeho nástupce Aje. Oba zřejmě nebezpečni tím, že byli přímými svědky úpadku boha Amona. Hrob a pozůstatky krále Achnatona byly zničeny, jeho město opuštěno a zbytky náboženské reformy zlikvidoval poslední panovník dynastie, vojevůdce Haremheb.

Devatenáctá dynastie vládla od roku 1307 do roku 1196 př. Kr. a na trůnu se vystřídali králové Ramesse I., Setchi I., Ramese II., Mereptah, Sethi II., Amenmesse, Siptah, královna Tvorset. 19. dynastie je vrcholem egyptských dějin. Velký počet silných vládců a prosperita země zaručovaly kulturní rozmach Egypta ve všech směrech. Stavební a umělecká činnost z této doby patří k vrcholu egyptského umění. Hlavním městem zůstává po většinu času Mennofer. Přestává dobývání nových zemí a zahraniční politika se spíše soustřeďuje k obraně již stávajících území. Pokračuje pohřbívání v Údolí králů. Do 19. dynastie spadá také vláda nejznámějšího a nejmocnějšího faraóna v celých dějinách Egypta - Ramesse II. Obrovsky narůstá moc Amonových kněží, kteří se ke konci dynastie stávají faktickými vládci země.

Prvního panovníka dynastie vybral za svého nástupce snad sám Haremheb. Ramese I. pocházel z Dolního Egypta a byl zdatným válečníkem. Zemřel po dvou letech vlády, ale dokázal v zemi znovu zavést pořádek. Jeho syn a nástupce Setchi I. obnovil i vnější postavení Egypta. Porazil Libyjce, kteří ohrožovali zemi ze západu a zničil čtyřikrát vojska Chetitů, pronikajících do země z východu. Jeho syn Ramesse II., zvaný Veliký, vládl přes šedesát let a přesto, že nelze věřit všemu, co hlásí nápisy na zdech jeho staveb a chrámů, byl velmi obratným a úspěšným panovníkem. Zachoval říši její velikost a dal vybudovat tolik staveb, měst a chrámů, jako žádný panovník Nové říše. Jeho nástupce Merenptah svedl ještě několik vítězných bitev s Libyjci a s nepřáteli ohrožujícími zemi z Asie, ale další vládcové nebyli již tak úspěšní. Země napadána vnějšími nepřáteli se navíc začala otřásat vnitřními bouřemi. Konec dynastie se ztrácí ve zmatcích, egyptologové udávají asi desetiletí bezvládí, kdy na trůn na krátké období zasedl dokonce neznámý Syřan jménem Iarsu.

Dvacátá dynastie vládla v letech asi 1196 až 1070 př. Kr. Na trůnu se vystřídalo jedenáct panovníků, a to: Setnachte, Ramesse III. až XI. a Hrihor. Král Stenachte vládl krátce, ale znovu dokázal zavést v zemi pořádek. Jeho nástupce Ramesse III. byl ještě velkým panovníkem, který porážel vojska nepřátel tlačící se vytrvale do země z Asie. Ale obrana země a náklady na udržování armády zřejmě odčerpávaly příliš mnoho prostředků a sil. Země se otřásala nepokoji a vzpourami. Za vlády Ramesse III., kolem roku 1160 př. Kr., došlo k první historicky doložené stávce v dějinách lidstva, která přerostla ve vzpouru. Byla to stávka dělníků z Vesétského pohřebiště a byla nakonec krvavě potlačena. Sám Ramesse III. padl za oběť palácovým intrikám a byl zavražděn ženami z palácového harému. Za jeho nástupců říše postupně ztrácela dobyté území a úměrně s tímto procesem ubývalo i vážnosti vládců. Poslední Ramesse byl v plném područí kněží boha Amona a nakonec byl nahrazen na trůnu Amonovým veleknězem Hrihorem.

Králové Nové říše poučeni tisícem let zkušeností upustili od pohřbívání svých pozůstatků v pyramidách, které nebyly schopny zajistit jejich stavitelům věčný život. Nechali si budovat tajné skalní hroby, oddělené od zádušních chrámů, aby tak znemožnili jejich odhalení a vyloupení. První dva panovníci Nové říše se nechali pohřbít na vesétském pohřebišti u Dra Abúl Navy, ale Thutmóse I. dal západně od něj založit nové pohřebiště v těžko přístupné skalní rozsedlině, dnes dobře známé jako Údolí králů. Na tomto pohřebišti byli pohřbení téměř všichni králové Nové říše, někteří jejich příbuzní a několik vysokých královských hodnostářů. Dnes je těchto hrobů známo šedesát dva. Největší z nich je hrobka Setchiho I., ale nejznámější je hrobka Tutanchamonova, jediná královská hrobka vůbec, která se zachovala nevyloupená a téměř neporušená.

Nová říše byla obdobím největšího rozmachu Egypta a to jak mocenského, hospodářského tak i kulturního. Vzrostly výrobní síly země díky přílivu otroků získaných ve vítězných válkách a díky rozšíření plochy obdělávané půdy. Do Egypta pronikla výroba železa a tvrdých slitin bronzu, byl zdokonalen pluh, rozvíjela se nebývalým tempem řemesla i stavebnictví. Dochované stavby z období Nové říše mohou být většinou psány s předponou nej-. Největší chrámový komplex v Karnaku, ve kterém stojí největší obelisk na světě – obelisk královny Hatšepsovet, největší skarab panovníka Amenhotepa III. tamtéž, největší posvátné jezírko. Největší zádušní chrám Ramesse II. (dnes známý jako Ramesseum), největší sochy ve skalním chrámu v Abú Simel a desítky dalších. Avšak kromě kolosálních staveb se zachovala i díla, svým pojetím odlišná od strnulého schématu egyptských dějin. Projevuje se na nich vliv krétského a mezopotámského umění, se kterým se Egypťané v té době seznámili a dále vliv reforem Achnatonových. Některá díla té doby jsou vysoce realistická a zobrazují panovníky i život zcela jinak než bylo do té doby zvykem. Období konce vlády dvacáté dynastie však zahajuje úpadek říše, která se už nikdy později nedokázala pozvednout k bývalé slávě a významu. Strnulými náboženskými formulkami svázaná společnost se přestala rozvíjet a stala se postupně kořistí jiných progresivnějších společenských formací.